Takže v pátek jsme po dlouhé době odehráli koncert konečně v kompletní sestavě. Ovšem byla trochu ozvláštněna členem neznámého původu, který krásně dokreslil písničku Vesmírná. Jednalo se samozřejmě o mě. A ještě se dlouho jednat bude, protože správně bych tyhle sluchátka neměla sundávat v podstatě nikdy. Ale slibuji, že zapracuji na své image a pořídím si sluchátka elegantnější, které později náležitě vytuním.
Koncert v diskofilním hausu se myslím povedl. Až na pár drobností. Neměli jsme žádný bedňáky, takže jsme museli všechno tahat z parkoviště, přes dlooouhé schody až do druhého patra Družby sami. Již tradičně nahoře nebylo žádný podium, takže se s námi během koncertu družili naši hojní fanoušci, a ty více podnapilí se družili i s našimi mikrofony a efekty, kopali do nich, vytrhávali dráty z nástrojů i z elektriky atd.. prostě určité vyjádření lásky. My samozřejmě takové vyznání chápeme a vážíme si ho, ale já si to v tu chvíli neuvědomila. A tak se chci touto cestou omluvit tomu dlouhovlasému chlapci, kterého jsem trošku nakopala do zadku. No a pak to fialový světlo.. Svítilo všechno, co nemělo být vidět, ale to co by svítit bělostí mělo, zase nesvítilo. Musíme si prostě pořídit nové zubní kartáčky.
No, po koncertě jsme zabalili věci, naskládali je do auta a rozdělili jsme se do dvou týmů. Holčičí část kapely společně s Martinem odjela bivakovat do jedné a Kuřecí část do druhé pražské čtvrti. Jelikož jsme ráno vstávali fakt hodně brzo, vůbec jsme se - navíc po tak náročném výkonu předchozí večer - nevyspali.. Ale na to se kšeft neptá, takže jsme si ráno dali v půl devatý sraz na Černym mostě v Praze, nabrali jsme našeho osobního zvukaře Jardu a vyrazili jsme směr Špindlerův mlýn. Což je nejspíš nejsevernější místo, kde jsme prozatím hráli, ale nejsem si tim teda jistá :/
Cesta byla víc než příjemná. Jako bychom toho neměli ze studentského života dost, zastavili jsme na pumpě a nakoupili zásobu baget. Která ale byla, jak se později ukázalo, zbytečná. Cestou jsme také potěšili své oko například pohledem na Trosky (já myslela, že to je Říp) nebo na ceduli upozorňující na guláš za 39 korun!, což se jen tak nevidí. Organizátoři IT Challenge nás ještě požádali o malou službičku, která měla ošetřit přirozené potřeby závodníků - v Diskontu ve Špindlu jsme koupili 16!! rolí toaletního papíru. Byl krásně žlutý a růžový a skutečně se hodil k Toi Toiům na sjezdovce.
Konečně jsem dorazili do cíle. Náš triumfální příjezd měl pouze jednu vadu na kráse - Kuba zapad.. A tak ještě na poslední chvíli musel nandat svoje disco řetězy, který si můžete prohlídnout ve fotogalerii.. Pak jsme natahali nástroje do velkého vytápěného stanu na sjezdovce (tahali jsme je zase bez bedňáků!) a když jsme naší aparaturou udělali ve stanu dostatečný bordel, konečně jsme měli čas na raut! Když si Kuba dal guláš, svařák, hrachovku, čínský nudle, horkou čokoládu, džus, kafe, jabko a vepřovou kýtu, mohli jsme začít zvučit.
Ve tři hodiny nadešel čas našeho koncertu. Rozhodla jsem se neděsit účastníky závodu svým zjevem Otíka a do uší jsem si narvala špunty. Náš playlist jsme rozdělili do dvou části, mezi kterými proběhlo vyhlášení výsledků. A my jsme každého, kdo se umístil na prvním místě odměnili naší znělkou, jejíž autorem je Martin. Znělka není nic jiného než náše intro Ptáš se..
Mezitím se bohužel rozbilo topení a vytápěný stan se stal spíš ledovou jeskyní. Navíc se nás někdo snažil otrávit výpary z naftovýho agregátu, kterej sice měl topit, ale pak už jenom kouřil. Ale my jsme to vydrželi a hráli jsme dál. Nezklamali nás ani "ajtíci", kteří vytrvale skákali do rytmu ve svých lyžácích. Taky nás hodně potěšil jejich zájem o naše cédéčka - téměř jsme vyčerpali naše zásoby. Ještě jsem zapomněla říct, že našim cédéčkum se dostalo velké pocty, poněvadž byly jednou z možných výher tohoto závodu. Je to krásný pocit vědět, že se někdo snaží jet nejrychleji ze všech, jen aby si mohl poslechnout naší muziku :)
Když jsme dohráli, začlo topit topení. Trochu smůla, ale alespoň měla příjemné podmínky ke hraní Dobrá pěna, která nastoupila po nás. My jsme začli balit naše věci a doklouzali s nimi k autu. A doslova doklouzali - Martin se natáhl na nejužším a nejnebezpečnějším místě v celých Krkonoších, přes které se rozhodl přenést svoje kombo. Naštěstí zábradlí můstku vydrželo tento nápor a Martin se společně s kombem nevykoupal.. Naštěstí! Neměl by nás kdo odvézt domu :)
Takže my jsme se vydali na cestu, Kuba ještě musel zůstat a počkat na pár věcí, který si od nás půjčili rockeři z Dobrý pěny. Ale myslím, že Kubovi čekání ve společnosti rautu nevadilo, asi v jedenáct nabral Jardu a vydal se s ním směrem k jeho domovu a pak směrem ke svému domovu. Cestou sundal ty řetězy :)
Zde hledá